Letos slaví pětasedmdesátiny, zároveň má ještě jedno jubileum. Libor Mach z Frenštátu pod Radhoštěm působí jako volejbalový trenér už půl století.
Narodil jsme se ve Frenštátě pod Radhoštěm, pak jsme se přestěhovali do tehdejšího Gottwaldova. Od mládí jsme hrál fotbal, hokej, stolní tenis a pak i volejbal. Absolvoval jsme po základní škole gymnázium a pak Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého Olomouc. Jezdil jsem jako vedoucí na prázdninové tábory a po vojně jsem nastoupil učit do ZDŠ Frenštát. V té době jsem už hrával volejbal za družstvo mužů a pak jsem začal trénovat. Dne 1. září to bude padesát let od chvíle, kdy jsme začal trénovat volejbal.
Od té doby se ve volejbale hodně změnilo, hraje se do 25 bodů, je to rychlejší a silovější, kdysi to bylo techničtější a taktičtější. Změnil s taky přístup ke sportu. Hráči trénují jen tak dvakrát týdně, prioritou jsou dne s internet a auto. Mládeži chybí fyzická kondice, smysl pro odpovědnost, ochota podřídit se a umět poslouchat. Vím, o čem mluvím. Mé děti také sportovaly, Pavlína hrála národní ligu a extraligu ve volejbalu. Milan byl sportovní střelec, mistr Evropy, stříbrný na mistrovství světa a pátý na olympijských hrách v Atlantě.
Frenštát měl hodně dobrý volejbal. V ženách hrával II. Ligu a I. národní ligu. Ženy vždycky postoupily, sestoupily, postoupily. No, a pak, od roku 1994 až do2002 se hrála ve Frenštátě extraliga. Třikrát byly naše ženy mistryněmi České republiky. Už za to by si Frenštát zasloužil pořádnou sportovní halu. Je to ostuda, že Frenštát nemá ani takovou halu jakou mají i v některých vesnicích.
Trénoval jsem hlavně žačky, dotáhl je do dorostenek a vracel se zase k žačkám. Za ty tři čtyři roky člověk vidí, kolik toho udělal. Myslím si, že nějaké úspěchy jsme měli – žačky v roce 1972 vyhrály pohár předsedy volejbalového svazu, hrálo padesát družstev. Juniorky v roce 1973 obsadily 2. místo v lize a postoupily na mistrovství republiky v Uničově. O rok později byly juniorky třetí a postoupily na mistrovství republiky ve Vrchlabí. místo – postup na MR ve Vrchlabí.
Úžasný byl rok 1985. Starší žákyně získaly první místo v krajském přeboru před Novým Jičínem a postoupily na závěrečný republikový turnaj v Náchodě, kde hrála mimo jiné týmy Prahy, Brna, Českých Budějovic, Kolína. To byl nezapomenutelný zážitek, kdy jsme porazili Brno, za které hrály čtyři holky z reprezentačního výběru a my jsme jim dali 3:0. Tehdy jsem brečel. Na republikové mistrovství jsme postoupili ještě v roce 1994 jako vítěz krajského přeboru. Některé hráčky to dotáhly až do reprezentace ČR – Miroslava Bláhová byla nejlepší hráčka 1979 až 1981, ale byly i jiné.
VOLEJBAL I POZNÁVÁNÍ PAMÁTEK
K volejbalu patří také historie a poznávání. V Brně jsme navštívili Špilberk, v Praze historické památky a korunovační klenoty, v Bratislavě hrad, Děvín, Strečno, Vídeň a Prátr, Jezdíme do Itálie na turnaj Volleurhope a k moři, navštívili jsme San Marino. Jezdili jsme do Polska, do Katovic, Dvakrát jsme hráli na turnaji v Regensburgu, kde jsme byli dvakrát čtvrtí. Měli jsme tam jednou hrát finále. Vedli jsme 1:0 na sety a 14:13, dali jsme 15:13 ale nečekaně spadla síť. Jestli ji rozhodčí povolil, aby spadla, nevím. Dal nový míč a my jsme nakonec prohráli.
Trénoval jsem dvakrát také ženy, ale nejraději trénuji žačky, kde je vidět ten posun. Teď mám ročník 2007, takže začínáme téměř od nuly. Přestože jsem trénoval většinou samé dívky nebo i ženy, manželka nikdy neměla výhrady. Podporovala to. Jednak jsem tam měl kdysi dceru Pavlínu a mě opravdu nikdy nenapadlo, abych toho nějak zneužil. Trochu jí vadilo, že jsem pořád někde na tréninku, ale ona to brala. Už proto, že obě děti sportovaly. Ona byla svačinářka, pořád balila housky. (smích)
Mám hromadu zážitků. Například když jsme v roce 2012 hráli v Přerově, vyhráli jsme šest zápasů, jediný prohráli. Během tří hodin přišli tři skauti, že jednu holku chtějí. Ona měla v ruce dynamit. Ten tým skončil skončil desátý v republice. Nebo v roce 1999 v Itálii jsme se setkali s hráčkami CSKA Moskva, které se připravovaly na olympiádu 2000 v Sydney. Známý mě vyštenkroval a říká: Že se k nim nepostavíš. Já mu říkám: A že jo? Tak jsem šel k nim a říkám: Děvočky, foto! Ony se klidně postavily kolem mě, u čela jsem měl jejich ramena a z toho trčely ty hlavy.
Zážitků mám hodně a úspěchů taky nějaké. V horní místnosti v domě mám nějaké pohár, když jsem měl sedmdesát, pozvali nás do Prahy, kde jsme dostali pamětní medaili Otakara Koutského za zásluhy o rozvoj volejbalu. Letos trénuji už svůj 44 tým. Věřím, že není poslední.
