První ukrajinské běžence k ubytování do autokempu ve Frenštátě pod Radhoštěm přivezli trojanovičtí dobrovolní hasiči včera, v neděli 27. února okolo desáté hodiny večer. Pro skupinu Ukrajinců jeli do Rumunska, kde lidem s odchodem pomáhá také cestovatel, fotograf a kameraman Jaroslav Jindra.
Přijíždím do frenštátského autokempu v pondělí 28. února v 8 hodin. Před recepcí postávají dva malé hloučky, z recepce vychází mladá žena se dvěma hrnky teplého čaje. Dozvídám se, že uprchlíci z Ukrajiny krátce předtím posnídali a za chvíli je auta odvezou dál, kde je čekají příbuzní a známí, některé Hradce Králové, další do Prahy.
Zastavuji trojici Ukrajinců, kterou tvoří dva muži a jedna žena. Ochotně se se mnou pouštějí do řeči. Jazyková bariéra odpadá, neboť žena, která se představuje jako Marie, říká, že se můžeme bavit česky. Prchají z obce Solotvino, která leží v Zakarpatské Ukrajině nedaleko hranic s Rumunskem.
„Celkově nás přijelo devatenáct, čtyři už ale brzy odjeli. Já jsem tady jen s manželem. Děti zůstaly doma. Zůstala tam tchyně, které je třiaosmdesát let, dvě dcery, tři vnuci. Tchyně už je stará paní, která nikam nechodí, jen po domě,“ dodává jako by omluvně.
Mariin manžel doplňuje, že další lidé, kteří s nimi přijeli, jsou například z měst Krivoj Rog nebo Nikolajeva. „To by nikdy nikoho nenapadlo, že proti sobě budou stát Rusko a Ukrajina. Vždycky jsme byli jako bratři, do Ruska jsme jezdili jako domů. Každý z Ukrajiny má někoho v Rusku a naopak. To je jak Češi a Slováci,“ poznamenává muž upozorňuje, že na Ukrajině žije tak 40 procent Rusů, zbytek jsou Ukrajinci, Rumuni, Maďaři, Slováci a Poláci.
Manželka Marie vstupuje manželovi do řeči a vypráví, že na hranicích Ukrajiny s Rumunskem se potkali s paní, která jela autem s dcerou.
„Říkala, že jenom co odjeli, začaly padat bomby. To je strašné, co se děje. Doufáme, že to někdo zastaví,“ povzdechne si Marie. Její manžel ukazuje na muže, který právě kolem nás prochází s malým dítětem v náručí. „Deset měsíců má ten malinký! A už…,“ nedopoví.
Loučím se s trojicí, kterou si přebírá Pavel Stachura, ředitel frenštátských technických služeb, pod které spadá i autokemp. Společně přecházejí k tmavé škodovce, řidič jim ukazuje, kam si mají uložit věci. Trvá to jen chvíli a automobil vyjíždí na cestu do Čech.
Opodál jsou připravené dvě dodávky, jejich řidiči Michal Grepl a Václav Ďatka právě rozebírají trasu. Od chatek už přicházejí s batohy, taškami a kufry další běženci, mezi nimi čtyři malé děti. Nakládají zavazadla, a usedají do vozidel.
Pavel Stachura ještě řidičům upřesňuje, že běžence mají odvézt v Praze do části Černý most.
„Půjčte jim mobilní telefony, aby se mohli domluvit s těmi, co je tam mají čekat. Oni mají špatné tarify a nějak jim to tady nefunguje,“ vysvětluje Pavel Stachura. Podotýká, že odpoledne má přijet asi čtrnáct němých Ukrajinců.
Odcházím z autokempu a volám místostarostovi Frenštátu pod Radhoštěm Jiřímu Unruhovi, který mi sděluje, že okolo padesáti běženců se má ubytovat ve frenštátském Hotelu Bartoš. Měli by přijet z rumunské Oradey. Přijetí těchto běženců potvrzuje majitel hotelu Leo Bartoš.
„Oslovilo nás město a koordinační centrum. Ptali se, jestli jsme ochotni někoho ubytovat, tak jsem s tím samozřejmě souhlasil,“ říká pro Deník Leo Bartoš a dodává, že hotel má kapacitu asi 70 lidí a oni v současné době mohou asi padesát nabídnout.
„Záleží na tom, jaká bude skladba těch lidí. Pokud tam budou ženy a děti, může se jich vejít i více,“ přemýšlí nahlas Leo Bartoš a ubezpečuje, že po odjezdu zmíněných zhruba padesáti lidí, jsou ochotní přijmout další. „Určitě chceme pomoci. Je to hrozné. Je těžko představitelné, že se válčí kousek od nás. Něco musíme dělat,“ uzavírá Leo Bartoš.
