Původně chtěl vystudovat český jazyk a být sportovním komentátorem, z tohoto plánu nakonec sešlo a Boris Nykl úspěšně absolvoval bakalářský obor sbormistrovství. Svůj vlastní komorní sbor založil ve Frenštátě pod Radhoštěm před pěti lety s partou kamarádů. Od té doby se po hudební stránce posunul dál nejen on, ale i celý sbor.
Za celou dobu existence Nyklbandu jsme toho zažili opravdu hodně. Všechno začalo tím, že jsem se společně s některými kamarády ze středoškolského sboru scházeli po zkouškách, protože jsme chtěli zkusit zpívat v menším počtu a dělat i jiné skladby. Nyklband se rozrostl z původních asi deseti členů na dvacet a koncertujeme nejen ve Frenštátě a okolí, ale jezdíme i na zahraniční soutěže.
Sám se snažím skládat nové skladby, ale i upravovat věci jiných autorů. Většinou je to tak, že si nějakou lidovku hraju na klavír a u toho mě napadne nějaká úprava, která by ji ozvláštnila, nebo si něco přeříkávám v hlavě a napadne mě třeba část textu nebo melodická linka, která by se do nově vznikající skladby hodila. Všechno si zapisuju do programu na počítači, který mi skládání hodně usnadňuje, všechno pak poslouchám znovu a znovu a snažím se doladit detaily tak, aby skladby zněla co nejlépe. Někdy je to opravdu dlouhý proces, průběžně si noty několikrát vytisknu, přehraji u klavíru a přemýšlím nad dalšími úpravami.
Nejlépe se mi píšou koledy na jaře, ale na podzim už to jde ztěžka, protože na ně nemám náladu a nejde mi to tak rychle. Lidem, kteří chodí na naše koncerty se z mých úprav nejvíce líbil Artista, který má hravou melodii a Nechoď synku do hospody, ta zase zaujala svým textem a doprovodem netradičních nástrojů, jako jsou různé plechy a řetězy. Druhá ze jmenovaných mě napadla úplnou náhodou ve vlaku. Členové Nyklbandu si tyto skladby taky oblíbili, kromě těchto dvou jsou hodně oblíbené lidovky obecně, protože se dobře poslouchají.
Abych se společně se zpěváky posunoval na další a další úroveň snažím se nosit čím dál náročnější skladby. Za těch pět let je vidět neskutečný pokrok a práce, kterou jsme společně udělali. Přesvědčil jsem se tak, že nic není nemožné. Teď se nám hodně koncertů a soutěží zrušilo, kvůli koronavirové pandemie, takže nás teď čeká náročný podzim. Máme v plánu se zúčastnit dvou mezinárodních soutěží, uspořádat svatováclavský koncert a pak už se připravovat na zimu a zpívání koled. Bohužel teď se nedá nic moc plánovat.
Na soutěžích jsem měl největší radost z té úplně první v roce 2017, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že můžeme jako amatérský sbor soutěžit v Žilině s ostatními sbory z celé Evropy a dokonce jsme získali ocenění v podobě stříbrného pásma, která se jednotlivým sborům udělují. Taky jsem měl moc velkou radost z toho, když nás Italský porotce před dvěma lety pozval na soutěž do italských Benátek, kde jsme zpívali minulý podzim a neskutečně si to všichni užili. A moje úplně největší radost z vydařeného koncertu byla, když po dozpívání poslední písničky lidé vstali a začali tleskat.
Teď jsem přinesl členům sboru něco jako frenštátské requiem, je to v podstatě sbírka, která se dochovala ve Frenštátě na faře z osmnáctého století a složil ji farář Jan Thény, který ve městě působil. Část jsem musel dokomponováva, protože to byla v podstatě moje bakalářská práce. Na toto téma mě upozornil jeden z mých vyučujících, který mě podporuje ve vedení sboru v podstatě úplně od začátku. Celkem jsem našel na frenštátské faře asi patnáct děl od Thényho, kterým bych se dál chtěl věnovat. Příští jaro je výročí Thényho nástupu do funkce ve frenštátě, tak bych chtěl alespoň jeho requiem předvést.
