Přesně na Štědrý den v roce 1948 jí zatkli manžela. Za údajnou velezradu byl František Přívětivý z Frenštátu pod Radhoštěm odsouzen 1. června 1949 k sedmi letům vězení, pokutě deset tisíc korun, ztrátě občanských práv na pět let a konfiskaci části majetku. Jeho manželka Božena Přívětivá se o příkoří, kterého se komunisté dopustili na její rodině, rozhodla poprvé veřejně promluvit až nyní.
Sedím v jednom z pokojů Domova Hortenzie ve Frenštátě pod Radhoštěm, proti mně v křesle sedí Božena Přívětivá. Zanedlouho jí bude dvaadevadesát let. Říká, že o tom, co prožila nechtěla nikdy mluvit, nakonec se nechala přesvědčit.
František Přívětivý, ještě jako svobodný učitel, dostal umístěnku do obce Košařiska, nedaleko polských hranic. „V říjnu v osmačtyřicátém roce jsme měli svatbu. Myslela jsem si, že tam budeme společně bydlet,“ říká Božena Přívětivá.
Jenže všechno bylo jinak. František Přívětivý se seznámil s jedním krejčím a s Josefem Brachaczkem, vedoucím skupiny Tajný svaz obrození Evropy, která působila také na Jablunkovsku a Těšínsku (v bakalářské diplomové práci věnované poválečně době v Československu uvádí její autor Kamil Pecháček, že šlo o jednu z organizací, která byla vytvořena na základě cílené provokace StB – pozn. red.). To ale Božena Přívětivá nevěděla. „Něco možná vím. On asi i tušil, že se něco bude dít, ale nic mi neřekl,“ pokračuje Božena Přívětivá.
Na Štědrý den v roce 1948, chystala ve Frenštátě pod Radhoštěm v domku babičky, kde s manželem zatím bydleli, vše na večer. Manžel dojížděl jen na víkendy a na svátky.
„Když pořád nešel, začala jsem mít strach, jestli se něco nestalo. Pak přišel známý, sklenář Hanák, a řekl mi, že manžela a dva další tam zatkli a odvezli je do Těšína. Jemu to řekl bratr, který pracoval na soudu a přijel k nim na Vánoce. Kdyby ho nebylo, nic bych nevěděla. Nikdo mi nic neřekl,“ neskrývá rozhořčení Božena Přívětivá.
Estébácké provokace
V červnu 1950 byl soud. Božena Přívětivá si myslí, že manželovi přitížila i skutečnost, že měl zbraň, kterou dostal na obranu, neboť tehdy v oblasti kde učil, působili banderovci. Odsouzené odvezli do Horního Slavkova (původně tábor pro německé zajatce, od července 1949 sloužil jako trestanecký pracovní lágr, jehož vězni dolovali uran pro Sovětský svaz – pozn. redakce). „Když přijeli, ještě tam dělali němečtí váleční zajatci, dozorci tam byli Rusáci. V březnu, když to ještě tak nebylo střežené, se několika chlapům podařil útěk. On měl tenkrát možnost utéct, ale řekl: Nemůžu opustit republiku, manželka čeká rodinu. Dcera se narodila v srpnu, když byl zavřený. Těm prvním se útěk podařil, dalším už ne, ty postříleli,“ poznamenává Božena Přívětivá.
V roce 1950 nastoupila do MEZu Frenštát a začaly jí krušné chvíle. „Dostala jsem jednou rozkazem, že se mám dostavit na kádrové oddělení. Tam byli dva estébáci a ti mi řekli: Když nám podepíšete tyto papíry, tak jste rozvedená. Nebudete na takového kriminálníka tolik roků čekat. Řekla jsem, že on pro mě žádný kriminálník není. Nikoho nezabil, nikde nic neukradl. A oni mi řekli, že se stejně domů nevrátí. A já: Když se nevrátí, tak budu vdova, ale ne rozvedená! A šla jsem pryč,“ vzpomíná Božena Přívětivá s tím, že v tu chvíli jí došlo, co ji čeká. Začala být před lidmi opatrná, s nikým se raději nestýkala, s nikým nemluvila. Přesto se stala terčem mnoha provokací. Nic však nemohla dělat, třeba už kvůli všudypřítomným členům Lidových milicí.
„Jeden estébák za mnou dokonce začal chodit. Později měl i významnou funkci v závodním výboru. Byl svobodný, zkoušel to na mě. Provokovali, aby měli nějaké kompromitující materiály. Když jsem to pak vyprávěla manželovi po jeho návratu z vězení, říkal, že to dělali skoro všem manželkám. Některé to nevydržely a pak podepsaly rozvod. A chlapi si uvědomili, že se nemají kam vrátit, tak šli do elektrických drátů. Proč by tam měli další roky trpět? Chtěli je zničit fyzicky i psychicky. Byla to hrozná doba,“ povzdechne si Božena Přívětivá.
Narození dcery manželovi zapřeli
Její manžel měl číslo 041, podle ní byl zřejmě jeden z prvních, které komunisté chtěli zlikvidovat. Jeho číslo musela Božena Přívětivá vždy uvádět na dopis, který mu posílala. Aby ho dostal, musel plnit normu. Telegram, s oznámením, že se mu v srpnu narodila dcera, František Přívětivý nedostal. V povoleném dopise z října se ptá manželky, zda má dceru nebo syna. „Jeho dopisy uchovává pravnučka. Z mých dopisů se nenašel ani jeden. Možná je tam spálili,“ posteskne si Božena Přívětivá.
Dceru viděl František Přívětivý až když byl ve věznici v Lokti, kam manželku pustili na druhou návštěvu odsouzeného. Při návštěvě za mnou stal jeden estébák, za ním druhý. V Lokti dovolili dceru přes to okénko prostrčit, takže si ji manžel mohl vzít do náruče,“ dodává Božena Přívětivá.
Pět a půl roku Božena Přívětivá nedostala za manžela ani korunu, dostávala jen 70 korun příspěvek na dítě. Když ho v červenci 1954 předčasně propustili, bez peněz, musel nastoupit do MEZu k lisu. Zakrátko se jim narodil syn a oni stále bydleli v domečku u babičky.
„Pak nám pomohli manželé Gerlichovi, kteří nás vzali do podnájmu v domě v Horní ulici. Za to, že jsem si to tam poopravovali, nechtěli ani nájem. Tam taky manžel zemřel,“ říká Božena Přívětivá s tím, že ovdověla v roce 1983. Až po roce 1989 se jí s pomocí pozdějšího tajemníka frenštátského úřadu Dalibora Norského podařilo vyřídit, aby něco dostala za léta, která manžel strávil v uranových dolech. „Nechtěla jsem o tom, co jsem prožila, mluvit. Byla to špatná doba. Tak aspoň, že už se komunisti nedostali do parlamentu…,“ uzavírá tiše Božena Přívětivá.
